Historie Louckého mlýna technické památky

 

Bruckmühle  – Loucký mlýn, Staré Hobzí č. 73

text zpracován paní Slavíkovou z Dačic

   Posledním zastavením na naší pouti za historií mlýnů na Dyji je Loucký mlýn. Nesprávně se říká, že je to nejstarší mlýn na Moravě jako současná stavba. Pravda je taková, že dnešní budovy stojí na stejném místě, jako starobylý mlýn postavený před rokem 1190. Ten ale v r. 1901 vyhořel a zůstalo částečně původní zdivo “černé kuchyně„ a chléva. Toto bylo zakomponováno do obnovené stavby. Tudíž jádro mlýna je opravdu z konce 11 století. První písemná zmínka o Louckém mlýně je v listině českého knížete Konráda II. Oty, dříve markraběte moravského, kterou vydal se svou matkou Marií v Praze dne 25. října 1190 pro nově založený premonstrátský klášter v Louce u Znojma. Mezi vesnicemi na jižní Moravě věnovanými klášteru je uvedena také kaple sv. Ondřeje v Hobzí se vsí, krčmou a mlýnem. Nejstarší slavonická listina z 8. dubna 1369 jmenuje mlynáře Oldřicha: “Oldřich, loucký mlynář z Hobzí„ (Vlreich der Prukmulner von Hard) a jeho žena Dorota se svými dědici prodali polovinu svého mlýna svému švakrovi Konrádovi Chvaletínskému (Qwelitzer) ze Slavonic, jeho ženě a jejich dědicům za 11 kop pražských grošů. Poněvadž Oldřich a jeho žena nemají svou pečeť, prosili slavonické měšťany, aby na tuto listinu přivěsili svou pečeť. 49 Loucký mlýn sdílel osudy tzv. Horního panství v jehož rozsahu ležel. Tak byl opatem Metodějem Hrůzou (1546–1568) dán spolu s vesnicí paní z Waldsteina a teprve na rozkaz císaře (1595) znovu vrácen klášteru. Později prodal opat Sigmund Kohel dvanáct usedlostí spolu s mlýnem za 2000 zl. majiteli starohobezského panství Jindřichu Zahrádeckému ze Zahrádek. Protože páter Kohel byl zvolen za opata r. 1607 a již dne 16.1.1615 zemřel, spadá prodej mlýna do doby před rok 1615. Ke dni 17.8.1627 byl výnos z Louckého mlýna zaznamenán následovně: “Mlynář Steffl dává dávku z lánu polí 2 zl.„. V knize “Urbary und Grundbuch„ (urbář) Jindřicha Burkharda je pod datem 13.12.1627 uveden následující záznam: “Mlýn, ležící na řece Dyji, jmenuje se Prugg a plně náleží do St. Hobzí, má 4 složení a po všechny doby mi dává 70 měřic žita, vepřové sádlo a na penězích 10 zl...„
V roce 1646 uzavřel soukenický cech v Dačicích smlouvu s mlynářem Albrechtem z Louckého mlýna pod Hobzím na postavení nového dvojitého splavu u soukenické valchy, za což bylo vyplaceno mlynáři 25 zl. a naturálie.50 Za hraběte Deblína jsou k datu 2.5.1724 uvedeny tyto dávky ze mlýnů: Od mlynáře z Aumühle 36 zl. od mlynáře z Bruckmühle 50 zl. Kromě toho mi mlynář z Bruckmühle dává ročně: 5 měřic pšenice á 45 kr. 3 zl. 45 kr 80 měřic žita á 45 kr 60 zl. 45 kr.

Pachtýři na Louckém mlýně

Schmidt Lorenz (+ 1663) Hummel Hans (+ 1670), za manželku měl Magdalenu Schmidt Mathias (+ 1688), roku 1663 se oženil s Kateřinou Hummel Freihofer Hans Georg, manželka Lucia – syn: *1681 Johann Dexel Gregor a Veronika – Dexel (také Dex) vlastnil v r. 1665 zpustlý “Böhmův mlýn„, tzv. mlýn horního panství. Syn: *1683 Georg Schmied Hans (* 1667, + 1695), oženil se r.1689 s Marií Eberle, je synem již zmíněného Mathiase Schmidta Bauer Simon (+ 1699) Würst Mathias (kniha zemřelých 1703) Behr Simon (+ 1716) Haselmann Johann a Katharine – děti 1720, 1722 Böhm Ludwig a Marie - dcera: *1732 Barbara Nossal Wenzel a Barbara – syn: *1735 Andreas Böhm Josef a Elisabeth - syn * 1742 Anton Josef Seidl Josef (1725–1772), syn Mathiase Seidla; 1. žena Marie Anna + 1754, 2. žena Katharina Duty Seidl Georg (1754–1839). Dne 26. srpna 1798 přechází Loucký mlýn i s pilou, který byl doposud obhospodařován pachtýři, z majetku vrchnosti do vlastnictví Johanna Seidla.
Od té doby mají mlynáři následující povinnosti:
a) úrok z mlýna ročně 210 zl.
b) úrokz Dyje 1 zl. 30 kr.
c) v případě změny majitele dědictví 5%, při prodeji 10% poplatek z hodnoty mlýna.

Seidl Johann a jeho manželka Josefa roz. Filkuka, převzali mlýn dne 2.3.1805. Podle postupní smlouvy ze dne 1.3.1805 má Loucký mlýn, oceněný na 1070 zl..., celkem 3 složení a 1 pilu a náleží k němu následující pozemky: pole mlýna ve 3 kusech 11 měřic 539 čtv. sáhů, tj. výnos 34 měřic louky 1 měřice 834 čtv. sáhů nebo 4 měřice 9 Massl51 pastviny u mlýna 1263 čtv. sáhů nebo 2 měřice 3 Massl. Za řezání prken byl tehdy vrchností stanoven 1 kr. a za laťku 2 Pf., přičemž panské dřevo se muselo řezat před ostatním.
Josefa zemřela v roce 1819 ve 36 letech. Majetek přešel na vdovce, který se podruhé oženil s Evou Sprinzl z Markvarce. Před rokem 1842 se stala v rodině Johanna Seidla bratrovražda. Syn mlynáře Leopold (* 1816) zastřelil svého bratra Matyáše (* 1815) dírou po suku ve dveřích chléva. Leopold zemřel ve vězení. Johann Seidl zemřel v r. 1860 v 81 letech.
Jeho druhá žena zemřela již r. 1835 ve 40 letech. 20.9.1844 byl mlýn přičiněním Franze Böhma exekutivně oceněn na 3607 fl 40 kr. Seidl Josef, vnuk předchozího majitele, pochází z Weikerschlagu v Rakousku, Pod Landštejnem. Koupil mlýn 10.1.1845 za 3000 fl. Jeho ženou byla Johanna Neuwirth ze Starého města.
Roku 1897 prodal Josef Seidl, rok před svou smrtí, část svých polí Johannu Polly z č. 77 (11 měřic) a Edmundu Seidlovi z č. 18. Josef Seidl zemřel roku 1898 v 78 letech ve St. Hobzí na č. 117, jeho žena na stejném čísle r. 1902 v 72 letech.
Seidl Johann, syn Josefa Seidla, narozený 9.4.1856, se dne 8.7.1880 oženil s Johannou (* 17.7.1858), dcerou Franze Frühbauera, 1/2 láníka ve Slavonicích a jeho manželky Elisabeth roz. Östereicher. Novomanželé získali mlýn na základě svatební smlouvy ze dne 11.11.1880.
Dne 6.8.1901 ve 2 hod. ráno mlýn vyhořel. Údajně zůstalo částečně jen zdivo černé kuchyně a chléva. Manželé se nejdříve přestěhovali do St. Hobzí č. 131, později do Slavonic a spáleniště prodali mlynáři Albertu Šulákovi.
Šulák Albert z Jemnice – Podolí č. 147 koupil spáleniště 18.3.1905, ale již 11.4.1905 ho však prodává Antonínu Šulákovi ze Sychotína. Šulák Antonín zbudoval na troskách starého vyhořelého mlýna nový mlýn 52. Je pochopitelné, že stavba nového mlýna byla velmi nákladná. Jako bývalý panský mlynář nebyl zrovna příliš majetný a kromě toho měl početnou rodinu. Rovněž i další nepředvídané okolnosti způsobily mlynáři obtíže. V roce, kdy byl mlýn téměř již dostavěn, nastala velmi tuhá zima. Nejdříve uhodily silné mrazy a později napadlo hodně sněhu, takže dosahoval až metrové vrstvy. Před Hromnicemi (2.února) nastalo rychlé oteplení a tání, zesílené prudkým deštěm. Takového počasí a vod se mlynáři od nepaměti obávali. I tentokrát voda v řece začala rychle stoupat a tím rozpraskaly a vzduly se ledy. Ledové kry zatarasily cestu vodě u mostu na slavonické silnici, a proto voda začala rychle zatápět celé údolí. K dovršení této katastrofy se ještě protrhla hráz rybníka u Telče asi Černíčského. Přívaly vod zatopily mlýn do velké výše a ledové kry, které narážely na budovu, způsobily na mlýně značné škody. Rodina se musela ještě v noci rychle vystěhovat do St. Hobzí, kde byla nějaký čas ubytována.v domě č. 77. Rovněž dobytek byl rychle vyveden a po stráních převeden do St. Hobzí. Aby voda rychleji odtekla ze zaplaveného údolí, byly kry, nahromaděné u mostu, rozstříleny. Po povodni nezbylo než mlýn a jeho zařízení znovu opravit... Po této katastrofě přišlo další neštěstí. Při svážení dřeva z lesa se splašil kůň nákladem dlouhého dřeva. Náklad se převrhl a strhl koně do rozvodněné řeky. Protože kůň nemohl být rychle vyproštěn, v ledové vodě zahynul. Také věřitel požadoval po mlynáři ve velmi krátké lhůtě navrácení zapůjčených peněz. Antonínu Šulákovi tedy nezbývalo nic jiného, nežli mlýn prodat a splatit věřiteli dluhy V pozemkové knize je ke dni 20. ledna 1910 poznamenán příklep Josefě Mandlové, ale skutečnými majiteli se stali 23. července manželé Josef Lang.a Marie Langová, každý k jedné polovici. Mlýn však dlouho nevlastnili, protože na základě smlouvy trhové ze dne 18. března 1911 se novými vlastníky mlýna stávají manželé Josef a Františka Coufalovi.
Coufal Josef, než se stal majitelem Louckého mlýna, vlastnil půllán v Měříně. Jeho manželka Františka (* 1.4.1865), byla dcerou Jana Chytky, domkáře ve Zhoři. Měli 5 dětí: *1884 Alois a *1885 František – oba odešli z vlasti a celý život žili v Brasilii. Dne 23.10.1896 se narodil Emil (příští majitel) a pak následovala dvě děvčata. 1.9.1899 Marie, která se 10.6.1919 provdala za Boleslava Králíka, mlynáře na Hadrově mlýně a v roce *1906 Julie. Ta se dne 19.11.1928 provdala za Antonína Máchu z Felixova-Máchova mlýna. Josef Coufal roku 1920 postavil u mlýna kapličku jako poděkování za návrat synů z války. Josef Coufal umírá r. 1923 ve věku 60 let a jeho manželka 24.9.1924.
Coufal Emil se stal 9. října 1924 majitelem ideální polovice a dne 8. ledna 1926 úplným majitelem nemovitosti Louckého mlýna, nyní známého jako Coufalův mlýn. Dne 11.11.1926 se v Jihlavě oženil s Karolínou, dcerou Aloise Šantrůčka z Frelova mlýna v Hradišťku a učinil ji spolumajitelkou. Emil Coufal byl ve své době velmi zajímavou osobností a pokrokovým hospodářem a mlynářem. Nejenže zvětšil hospodářství přikoupením polí a lesa od bývalé Singrovy usedlosti č. 69 a v roce 1923 přistavěl vedle mlýna výměnek č. 133 pro rodiče své manželky, ale mlýn je v té době jediná budova ve St. Hobzí s vlastní elektrárnou a při nedostatku vody, který byl zvlášť citelný v roce 1927, je poháněn lokomobilou, instalovanou právě v tomto roce. Také mouka je od tohoto roku z mlýna rozvážena vlastním automobilem. Emil Coufal měl od února 1925 i první radiopřijímač v okolí s číslem koncesní listiny “1„. Od roku 1927 byl členem zastupitelstva a obecní rady a předsedou lihovarnického družstva.
Zemřel 14.8.1932 v Jemnici, kde se při vyhlídkovém letu stal obětí leteckého neštěstí.
Coufalová Karolína po manželově smrti složila mlynářské zkoušky a stala se mlynářkou a jedinou majitelkou mlýna. Jediný synáček Emil Dalibor narozený 20.3.1928 zemřel 30.5.1929 ve všeobecné veřejné nemocnici v Jihlavě. Ve vedení mlýna pomáhal Karolíně Coufalové její bratr Valdemar Šantrůček, který se po její smrti v roce 1952 stal majitelem.

Pokračování historie Louckého Mlýna.

 

Valdemar Šantrůček se stal členem JZD ve Starém Hobzí a šrotoval obilí pro družstvo. Šrotovací stroj JPS byl posledním, který byl v provozu ještě dlouhá léta. Jelikož Loucký mlýn nebyl připojen ke státní elektrické síti, muselo být vodní dílo udržováno v provozu a pro potřebu areálu byla udržována v chodu dvojice Francisových turbin a na ně bylo navázáno 5KW dynamo. Zajímavá byla regulace odběru elektrické energie a to zapojením dvou 2 ploténkových vařičů, kde postupným zapojováním plotének byl zvyšován odběr elektrické energie a tím bylo zamezeno situaci, kdy by se turbiny roztočily bez zátěže do nebezpečných otáček, kdy by mohlo dojít i k jejich devastaci. Jednoduchým indikátorem nebezpečí byla non-stop zapojená 100W žárovka a podle jasnosti svitu byla odhadnuta zátěž a nutná regulace postupným zapínáním, nebo vyřazováním zapojení jednotlivých plotýnek. Pokud žárovka svítila málo a vařiče nebyly zapojeny , tak to znamenalo, že se musí vyčistit turbíny od nánosů, které tyto turbíny dokázaly téměř zastavit. Situace, kdy se turbina bez zátěže rozběhla do nebezpečných otáček již v minulosti nastala, kdy došlo k přetržení řemenu vedoucímu k dynamu a turbiny se bez zátěže tak roztočily, že se roztrhla 600 kg hlavní řemenice a málem došlo ke smrtelnému úrazu. Kusy této řemenice byly ještě do nedávna k vidění. V období do roku 1973 nebyl areál Louckého mlýna nijak zásadně opravován a tento postupně chátral. Zahrada byla totálně zarostlá lískovými keři a keři černého bezu, kopřivami, blatouchem a jiným plevelem budovy chátraly, omítka opadávala a uvnitř v budově byly obývány pouze tři místnosti místo sedmi a všude bylo vlhko a plíseň. Stroje, které se zastavily v roce 1952 pomalu korodovaly a po čase byly úplně nepohyblivé. Nadjezí bylo postupně zanášeno bahnem a již nevypadalo jako rybník, protože vodní plocha zarostla rákosím a voda již tekla pouze struhou , kterou protékala voda do turbin. Vše se z části počalo měnit v roce 1975, kdy synovec pana Šantrůčka Dr.Ing. Zdeněk Janda (*1920), který bydlel v Brně na Loucký mlýn začal jezdit pravidelně a ve zmíněném roce po úrazu a zlomenině pravé nohy a dobu rekonvalescence pobýval na Louckém mlýně. Byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu valivých ložisek v Brně a vedení tohoto ústavu se rozhodlo vykonat tzv. soudružskou návštěvu svého nemocného kolegy. Mezi „návštěvníky“ byla i Marcela Litterová (*1930), která se Louckého mlýna zamilovala tak, že se s Valdemarem Šantrůčkem dohodla o jeho koupi. Dr.Ing. Zdeňka Jandu si vzala za manžela a Loucký Mlýn v roce 1976 koupila. Jelikož bratr paní Marcely Litterové Ing. Bohuslav Habal (1935) byl perzekuován za své negativní postoje ke komunistickému režimu, tak mu sestra nabídla, aby se z České Lípy přestěhoval do Starého Hobzí na Loucký mlýn a nechala mu připsat ideální polovinu Louckého mlýna. Ing. Bohuslav Habal se oficiálně přistěhoval v létě 1976 a za rok i celá jeho rodina manželka RNDr. Marta Habalová (*1936) a děti Přemysl (*1961) a Ctibor (*1967). Oba manželé našli bezproblémové zaměstnání v JZD Dyje ve Starém Hobzí a to Ing Habal, jako bezpečnostní technik a RNDr. Habalová jako hlavní účetní. Ing. Habal po nastěhování počal s postupným úklidem a opravou Louckého Mlýna, kde manželé Marcela Litterová a Ing. Janda jezdili pomáhat každý víkend z Brna. Dále se účastnili oprav a úklidu synové paní Litterové a to Robert (*1951) a Mikuláš (*1954) mnohdy se svými kamarády. Ing. Habal bydlel z počátku na Vejměnku, který byl v té době jediný slušně obyvatelný. Po rekonstrukci horního patra Louckého Mlýna, která trvala cca rok se přistěhovala rodina Habalova. Byly zbořeny chlévy před hlavní budovou , rekonstruována zahrada, ošetřeny ovocné stromy a uklizen včelín se zbytkem  včelích úlů. Ve zděném  hnojišti byl zbudován Ing. Bohuslavem Habalem skleník a kompletně upraven areál LM. Sestra Marcela Litterová a švagr Dr. Ing. Zdeněk Janda pracovali v Brně do roku 1980 a v tento rok se také trvale přistěhovali na Loucký Mlýn. V 90 létech 20.st. se začaly propagovat ve velkém malá vodní díla a to obyvatele Louckého Mlýna přimělo se touto otázkou velmi seriózně zabývat. Nastala složitá a bezdotační rekonstrukce vodního díla, kterého se účastnilo kromě obyvatel Louckého Mlýna, členů rodiny i mnoho kamarádů a známých a to hlavně rodina Matuškova z Brna a rodina Holých z Bílovic. Byl vyčištěn náhon, opraveny jeho břehy, kompletně vyčištěno nadjezí ( zde ve výhradní režii Přemysla Habala – vše zařídil a organizoval), současně bylo rekonstruováno stavidlo a česna filtrující příchozí vodu z nadjezí do turbin. Dále byly opraveny turbíny, doplněny regulační lopatky, opravena hlavní hřídel včetně ložisek. Dále Ing.Habal geniálně vymyslel s přispěním Ing. Jandy připojení k celostátní síti ,elektrifikaci, generátor a regulaci provozu turbin a proto bylo možno v roce 1986 dílo slavnostně spustit  dodávku elektrické energie do celostátní rozvodné sítě. V roce 2002 zemřel Ing. Zdeněk Janda a toto vodní dílo bylo provozováno do poloviny roku 2003, kdy obrovská povodeň poškodila regulaci a turbíny byly ucpány naplaveným bahnem. Ing. Habal v roce 2003 po těžké nemoci zemřel a poškozené vodní dílo již nebyl nikdo schopen uvést znovu do provozu. Po smrti Ing. Habala byla dědictvím upravena vlastnická práva, kde 2/8 vlastnila manželka po zesnulém Ing. Habalovi a po 1/8 synové Přemysl a Ctibor polovinu vlastnila Marcela Litterová. Vejminek, který po smrti Ing. Habala vlastnili s poloviny Marta Habalová a Marcela Litterová byl jimi darován synům Marcely Litterové Robertu a Mikulášovi a jejím manželkám Miroslavě a Michaele. Bratr Roberta Mikuláš svůj podíl a podíl manželky Michaely v roce 2009 daroval Robertu Litterovi. Takže v současné době je ¾ vlastníkem Vejměnku Robert Littera a ¼ Miroslava Litterová, jeho manželka.

12. října 2011 zemřela Marcela Litterová a ještě za života v roce 2010 zažádala Ministerstvo Kultury o prohlášení Louckého Mlýna za Technickou památku. Šlo pouze o narovnání stavu, kdy ve všech zahraničních turistických materiálech byl Loucký mlýn, sice nikoliv de jure, ale de facto uváděn jako technická památka. Tato žádost byla napadnuta rodinou Habalovou, kdy si nepřáli toto prohlášení za Technickou památku s obavou, že by mohli na tuto skutečnost nějak doplatit omezením svých práv a dále nesouhlasili se zněním textu prohlášení. Text byl 2x upravován. V listopadu 2011 zemřela i Marta Habalová, tak Loucký Mlýn v současně probíhaném dědickém řízení přešel v roce 2012 do ideálního čtvrtinového vlastnictví bratrancům Robertu a Mikuláši Litterovým a Přemyslu a Ctiborovi Habalovým. 12.11.2012 daroval Ing. Mikuláš Littera svůj podíl svému bratrovi Robertovi. V roce 2013 došlo k prohlášení Louckého mlýna za Technickou památku a to již bez připomínek. V roce 2014 Přemysl a Ctibor Habalovi prodali po vzájemné korektní dohodě Robertu Litterovi oba své podíly. Tedy od května 2014 je výhradním vlastníkem Robert Littera z Brna. Robert Littera okamžitě po zápisu do Katastru nemovitostí požádal Ministerstvo Kultury o prohlášení celého areálu jako urbanistického celku za Kulturní památku. Toto řízení je ukončeno a celý areál je od 5/2016 prohlášen za kulturní památku ČR.

Areál je v současné době v havarijním stavu a to hlavně co se týká stavu veškerých střešních konstrukcí a fasád včetně permanentního podmáčení budovy v důsledku několika povodní po sobě jdoucích ve velmi krátké době. V rámci Rozvojového fondu Evropské Unie bude žádáno o grant na opravu areálu a zbudováním protipovodňových zábran, ale bohužel s  nejistým efektem a tak jsou vítány veškeré sponzorské dary a podpory. Tyto budou naprosto transparentním způsobem účtování a zobrazením použití darů a darovaných finančních prostředků s on-line kontrolou na našem webu.

V roce 2017 byl získán grant Ministerstva kultury ČR na opravu probořených části střechy a střešních konstrukcí ve výši 400.000 Kč s podmínkou, že tato částka musí být maximálně 75 % celkové fakturace. Byla provedena pouze nejnutnější oprava zborcených částí střechy a to nové střešní konstrukce a krytina Bobrovka, včetně nového štítu na straně severní. Celková fakturace kompletní opravy střech a to mlýnice, obytné budovy a hospodářských budov je více než 2 mil Kč. Tyto investice zác hranného programu jsou pouze zlomkem celkové nutné investice pro rekonstrukci Louckého mlýna.

 

Budoucnost Louckého Mlýna Kulturní a technické památky - vize :

Průzkumem pracovníků Ministerstva Kultury byly zjištěny vzácné stavební a technické prvky, které budou po rekonstrukci plně k vidění pro širokou veřejnost. Záměrem je vybudování mini -muzea mlynářství v regionu Podyjí s virtuální prezentací jak Louckého mlýna, tak všech mlýnů v Podyjí, kterých je cca 99. Tento záměr je naší podstatnou a hlavní prioritou.

Dále zde bude možnost ubytování s  relaxací v klidném prostředí samoty Louckého Mlýna a výhledově s možností shlédnutí komplexního zpracování obilí a jeho historie. Pro rybáře možnost lovu v řece (povolenky zajištěny). V sádce v náhonu budou k dispozici čerstvé ryby ke konzumaci.

 

TOPlist